Článek s rozhovorem a povídáním o vykuřování vyšel v Aha! pro ženy číslo 1 / 2020

Toto je původní verze rozhovoru před úpravou editorů Aha. Výsledný článek není dostupný na internetu, ale můžete nahlédnout do naskenované verze TADY…

Starobylé rituály pomocí dýmu z bylin, pryskyřic a vonných dřev přibližuje Kateřina Polívková.

Text: Alexandra Vetkovská
Foto: Marie Rušinová

Od okamžiku, kdy člověk objevil oheň, objevil i
kouzlo vykuřování. Vykuřoval, aby zahnal démony
a přilákal dobré duchy, ukonejšil bohy, aby se
chránil před nemocemi, aby očistil svůj domov. Při
vůni dýmu z bylin, pryskyřic a vonných dřev
relaxoval i meditoval.

Nic ze své síly i půvabu tato miliony let stará technika neztratila dodnes. O její moci a síle hovoří aromaterapeutka Kateřina Polívková (47).

Posvátné bytosti

Jak člověk k vykuřování přišel? Teorií je několik. Jedna, řekněme vědecká, se přiklání k tomu, že pračlověk něco hodil do ohně, začalo mu to hezky vonět, a tak ho napadlo, že to může k něčemu být. Pak dál zkoušel a objevoval.

Kateřině je ale bližší ta, kterou uznávají přírodní národy. „Hovoří o tom, že lidstvo přišlo na Zem, když už byla dávno obydlena »zeleným lidem«. Tak některé staré kultury, například indiáni, rostlinám říkají. Tyto přírodní národy s rostlinami komunikovaly a nechaly si od nich poradit, na co se hodí a jak mohou lidem pomoci. I dnešní indiáni berou rostliny jako posvátné bytosti. To se mi líbí,“ přiznává.

Neztrácet úctu

Kateřina se vykuřování profesionálně věnuje už 15 let. Přednost dává našim rostlinám. „Před pár lety přicházeli na mé kurzy lidé a skloňovali jen bílou šalvěj. Raději prosazuji naši šalvěj lékařskou. Má podobně skvělé očistné účinky, možná ještě lepší. Voní trochu jinak, ne tak čistě andělsky, ale je víc naše. Navíc tuzemské byliny si můžeme sami vypěstovat nebo natrhat. Mnohem lépe na nás působí,“ dodává Kateřina.

Okořenit si život něčím z dálek není podle ní zlé. Vždy bychom ale měli myslet na přírodu. „Například velmi oblíbené dřevo palo santo. Abychom si mohli špalíček z něj zapalovat, musel ten strom zemřít. Je to strom, který indiáni uctívali tisíce let. Proto bychom ho neměli pálit pro nic za nic, ale s úctou v mimořádných chvílích,“ vysvětluje.

Sbírejte v našem lese

Populární palo santo, které pochází z Ekvádoru, můžeme nahradit např. dubovým špalíčkem. „Dub voní mnohem víc jako oheň, ale to není špatně, naopak. Krásně voní i jalovcové dřevo. Jalovce jsou však chráněné a neměly by se divoce sklízet. Pokud ho máte na zahradě, tak si můžete ulomit malou větvičku,“ doporučuje Kateřina.

Pohladí i aroma z větviček břízy, které lze svázat. Nepřekonatelná je borovice. „Občas se podaří najít kousek kůry olepené pryskyřicí. Když se zapálí, je to nádhera,“ dodává.

Možná vám doma ještě voní kadidlo z vánočních františků. I když jsou svátky za námi, proč si ještě jejich dozvuky nevychutnat. Můžete vyzkoušet i další vůně, které se k zimě a slavnostním okamžikům hodí. „Moc rád pálím jalovcové kuličky. Používali je ve venkovských kostelích nebo tam, kde neměli na kadidlo. Je dobré trochu je nadrtit, aby popraskaly. Pálit je můžeme na uhlíku nebo na vykuřovací pícce,“ doporučuje Kateřina.

Pícku lze podle ní udělat velmi snadno. Z běžné aromalampy sejmete mističku na vodu a místo ní vytvarujete misku z alobalu. Do ní bez vody jen tak na sucho dáte koření nebo bylinky, v lampě zapálíte čajovou svíčku a už se do místnosti line příjemné aroma. Oproti uhlíku je to jemnější varianta vykuřování bez dýmu, který může někomu vadit.

„Vykuřovat můžeme i jiné koření jako je badyán, skořice, kardamom, koriandr, pepř, nové koření, vanilka, tymián, mateřídouška, yzop, rozmarýn, ale i kakaové boby, co doma najdeme,“ radí aromaterapeutka.

Koření není jen o vaření

Koření míváme spojené hlavně s vařením, což je taková běžná světská věc. Kdysi se ale dával pelyněk do svatomartinské husy nejen pro chuť, ale i z rituálních důvodů. „Má obrovskou sílu na období zimy, na očistu, na zklidnění, zvnitřnění, je uctíván jako posvátná bylina,“ vysvětluje Kateřina.

Jalovec, který kuchařky dávají pod zvěřinu, byl pro Kelty i pro Slovany posvátný. Uctívaný je i v himálajské oblasti, v celém severním pásu, kde jalovce rostou. Stejně tak u indiánů. „U Keltů, ale i u indiánských kmenů se tradovalo, že kdo porazil jalovec, tak jeho rodinu stihlo neštěstí. Jalovec se vypaloval na vyhánění démonů, zlých duchů. I dnes se jím vykuřuje z prostrou zlá, negativní energie,“ říká Kateřina.

Voňavé uzemnění

Hodně vykuřovadel je z kořenů. Tak jak uzemňují rostliny, účinkují podobně i na nás. Dodávají člověku pocit pevné půdy pod nohama.

„Mají zemitější vůni, což je dobré zejména na zimu. Kořeny, například puškvorec a oman, jsou často používané na zlepšení zažívání. Oman je polozapomenuté koření. Voní sladce. Keltové ho pálili jako posvátnou bylinku při slunovratu. Vychází z něj teplá sluneční vůně,“ vysvětluje Kateřina.

Vykuřování je aktuální i dnes

Většinou máme vykuřování spojené s vůní, třeba kadidlo je typické pro atmosféru kostelů. Aroma je ale vedlejším produktem.

„Jedním z důvodů, proč se v historii kostely a svatyně vykuřovaly, byla dezinfekce a očista míst, kde se scházelo hodně lidí. Dnes má ale mnoho lidí vykuřování spojeno se středověkým čarodějnictvím. Neuvědomují si, že se takto dezinfikovalo až do 20. století ve školách, v nemocnicích, při všech epidemiích,“ dodává Kateřina.

Na očistném účinku vykuřování bylin, dřev nebo pryskyřic se dodnes nic nemění. Můžeme to využít i nyní v období viróz, nachlazení a chřipek. Například kadidlo, borovice, tymián očistí váš domov od virů a také uvolňují dýchací cesty.

K bylinám patří rituály

Celý rok chodí Kateřina po výletech, navštěvuje stará posvátná a silová místa. Pokaždé si na něm utrhne nějakou bylinku. Od jara až do podzimu je suší a dává do jedné skleničky. Na konci roku má svou vlastní voničku, jak se česky říká purpuře.

„Je plná bylinek, ale i vzpomínek, zážitků, setkání s lidmi. Cítím v ní sluníčko, letní dny, které nám v zimě chybí. Musím říct, že každý rok je úplně jiná a pokaždé nádherně voní. Pak nad tím dýmem sedím, vzpomínám. Něco rozdám jako dárečky,“ popisuje jeden ze svých rituálů Kateřina.

Co všechno můžeme sbírat a pálit? „Když vás nějaká bylinka přitahuje, pokud není přímo jedovatá, zkuste to a uvidíte,“ radí Kateřina. Jeden z jejích osobních objevů je prý řebříček. „Krásně voní. Říkalo se mu bojištní bylina. Jednak se používal na zastavení krvácení a na hojení ran přímo na bojištích, ale byl i jednou z prvních bylin, které na bojištích vyrostly. Sedmikrásky a řebříček,“ objasňuje Kateřina.

Žádný strach

Není vykuřování zdraví škodlivé? „Při procházce po centru města, nadýcháte desetkrát horší věci, než když se třikrát nadýchnete přepálené byliny. Je to, jako když sedíte u ohně. Jen u toho ohně je to mnohem větší intenzita. Navíc vykuřujete jen občas a chvíli. Je to spíš sváteční výjimečná záležitost pro nějaký očistný rituál, slavnostní okamžik, pro pocit klidu, k meditaci. Nikdy to nejsou hodiny. Ani to nedoporučuji. Proč to přehánět a zbytečně plýtvat rostlinami?“

Vykuřování na uhlíku

Zatímco pícka je jemnější variantou vykuřování a je vhodná zejména na byliny, které se snadno a rychle spálí, drsnější verzí je vykuřování na uhlíku. Trochu to kouří, ale právě to má své kouzlo. Uhlík je podle Kateřiny vhodný zejména pro pálení pryskyřic.

„Jsou tvrdé, některé i hodně staré, na uhlíku se pálí krásně a kouř z nich stále voní. Pokud na uhlíku pálíme dřeva, voní to hodně jako oheň. Někomu to příjemné je, někomu ne. Uhlík je fajn také na rituální směsi, když chce člověk něco podpořit,“ doporučuje Kateřina.

Sůl je bezpečná

Uhlík je žhavý, jak na to, abychom si doma nenapáchali škody? „Nikdy ho nedávejte na skleněnou misku. Nejlepší je keramická ideálně s ouškem, aby ji bylo možné přenášet. Do ní nasypte kvalitní sůl, nejlépe mořskou nebo himálajskou. Nevyměňuje se pokaždé, v misce vydrží delší dobu. Na ni položte zapálený uhlík. Až se rozhoří, ve tmě zčervená, na světle zešedne, pak na něj sypte směs, nebo dejte pryskyřice. Stačí kousek velikosti zrnka rýže. Vždy je snazší přidat, než ubírat,“ radí Kateřina.

Když ono to smrdí

Někdy si lidé stěžují, že směs, kterou dají na uhlík, smrdí. To je ale podle Kateřiny normální. „Když se na něj dá bylinka, která se i na pícce začne za pár minut přepalovat, tak na uhlíku se spálí okamžitě. Na čisté byliny, jako je růže, jasmín, jemné květy raději používám pícku. Tím ale neříkám, že by se bylinky na uhlíku nedaly pálit nikdy. Někdy je dobré využít jejich energii. Například v afrodiziakální směsi jsou kakaové boby, santalové dřevo červené a růžové plátky. Tuto směs lze hodit na uhlík, ale člověk nemůže čekat jemnou vůni bylin,“ vysvětluje Kateřina.

Praktická magie

Byliny, vykuřovací směsi, dřeva, pryskyřice vše se dá dnes koupit, přesto Kateřina doporučuje, aby si člověk nasbíral byliny sám. „Je jedno na co směs připravuje, aby ho léčila, aby měl chuť do práce. Už to, že nad tím přemýšlí, dodává směsi energii a posiluje záměr. Je to taková praktická magie,“ míní Kateřina. V našich lesích můžeme nasbírat třeba pryskyřici z borovice. Je dostupná a nic vás to nebude stát.

„Doporučuji sbírat už vyschlou. Decentně, aby to ten strom nebolelo, když jí má zacelenou ránu. Pryskyřice na vykuřování by měla být tvrdá a křehká. Když přinesete měkkou, trvá dva tři roky, než vyschne. Budete-li ji pálit vlhkou, tak moc nevoní,“ vysvětluje Kateřina. Kupujete-li pryskyřice v sáčcích, bývají v nich často velké kusy. Pak stačí je trochu rozbít v hmoždíři nebo v kousku látky paličkou. „Pokud to hodně kouří, větrejte. Někteří lidé mají pocit, že když budou větrat, tak jim to důležité uteče. Je to ale právě naopak. Tím, že člověk kouř vypustí, nechá odejít všechno špatné a zůstane jen pročištěný vzduch,“ ujišťuje Kateřina.

Vykuřovací svazečky

Zima zanedlouho skončí a přijde zase jaro a léto. Doba, kdy nám příroda nabídne svou sílu v podobě nových rostlin. Budeme je moci sbírat, sušit a tvořit i vlastní vykuřovací svazečky. Svazujte je přírodním tenoučkým provázkem. Nejlepší je obyčejná lněná nit. „Prodávají se už i barevné. Občas používám červenou, když chci svazku dodat více energie,“ říká Kateřina. Zároveň nedoporučuje jiné ozdobné šňůrky.

Vypadají sice hezky, ale při pálení nevoní libě. Vykuřování pomocí svazků je vhodnější na ven než do bytu. Při pálení z nich odpadávají kousky bylinek, zejména jsou-li jemné, jako je řebříček, tymián. Ideální je pálit svazky při venkovních rituálech nebo slavnostech. „I dřív se se zapálenými svazky obcházela stavení, hospodářské budovy, vykuřovaly se chlévy. Navíc si ušetříte pěknou plovoucí podlahu nebo koberec,“ upozorňuje Kateřina.

Dřívka zlobí

Svazečky a dřívka, například oblíbené palo santo, lze pálit bez pícky a bez uhlíku. Voní nádherně, ale moc dobře nehoří. „Tak to prostě je. Je to kousek dřeva a ten nevydrží hořet. Není to vonná tyčinka, ve které je často přidaná ještě podpůrná látka hoření. A tak ho musíte stále znovu zapalovat,“ uklidňuje Kateřina ty, kteří se s dřívky zlobí a myslí si, že něco dělají špatně.

Podobné je to i se svazečky. Také se špatně zapalují. I svazek bylin je třeba zapálit pořádně a pak ho zhasit, aby jen doutnal. Přesto většinou za chvíli opět uhasne. I to ale patří k vykuřovacím rituálům a přírodní magii.